Činnost Čs. obce legionářské na Ostravsku v meziválečném období

V letošním roce tomu bude již sto let, co se návratem do osvobozené vlasti a demobilizací završila dlouhá a strastiplná válečná anabáze československých legionářů v Rusku. Z Vladivostoku se jich od prosince 1919 do podzimu 1920 vrátilo na šedesát tisíc. Přechod do běžného mírového života nebyl pro většinu z nich vůbec jednoduchý. V průběhu 1. světové války opustili svá zaměstnání a nyní přicházeli do značně proměněných a často neutěšených hospodářských a sociálních poměrů. Návrat na původní pracovní místo, či k léta opuštěné živnosti nebyl snadný a v nejednom případě prakticky nemožný. Po dlouhé době strávené ve vojenském sukně si navíc mnoho příslušníků legií přivyklo jinému, značně specifickému způsobu života a staré řemeslo je už nelákalo. Snad ještě bezradnější byli muži, kteří narukovali přímo ze školních lavic a nic jiného než armádu do té doby nepoznali. Tisíce jich nebyly schopny nalézt uplatnění. Své udělalo také často podlomené zdraví a několikaleté odloučení od rodiny, kterému padlo za oběť nejedno manželství.[2]

Legionářům v nelehké situaci přišel na pomoc stát, na jehož vzniku měli ostatně lví podíl. Ten pro ně zřídil při ministerstvu národní obrany zvláštní sociální úřad, vyhradil zákonem místa ve státní službě a poskytl určité finanční výhody. Zdaleka ne všichni bývalí příslušníci legií se však adekvátní podpory a odměny za své zásluhy dočkali. Přirozenou cestou, jak se jí dovolat a zároveň se podpořit navzájem, bylo založení zájmové organizace, jež by vytvářela tlak na příslušné instituce i zaměstnavatele a informovala o poměrech legionářů veřejnost. Ti se totiž často setkávali s vlažným zájmem, či přímo nepochopením ze strany spoluobčanů, se kterými nesdíleli stejnou životní zkušenost.

I z toho důvodu jednotliví legionáři vyhledávali společnost svých "bratří", což však nebylo tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vazby vzniklé v řadách legií se zpřetrhaly ve chvíli, kdy se demobilizovaní legionáři rozešli do svých starých i nových domovů. Spolčování tak vázlo na prostém faktu, že jednotlivci, kteří neprošli stejným útvarem, o sobě navzájem vůbec nevěděli, což byl především případ velkých měst. Navzdory malé informovanosti však začaly po celé republice vznikat různě početná legionářská uskupení.

Výjimkou nebylo ani průmyslové Ostravsko, které mělo od počátku štěstí v osobách schopných organizátorů a agitátorů, kteří umně zúročovali své zkušenosti nabyté v době formování zahraničního vojska. Nedlouho po návratu ruských legií zde začaly souběžně působit dvě organizace - Svaz legionářů a Družina československých legionářů. V lednu 1921 následovalo vytvoření Výboru pro legionářské sjednocení v Moravské Ostravě pod vedením energického učitele z Radvanic Alfréda Vocelky.[3] Na dvě stovky legionářů ostravského venkova kolem sebe mezitím úspěšně soustředil vítkovický lékař Ludvík Klega, o němž bude ještě zmínka.[4] Od těchto prvních spolků a iniciativ byl již jen krůček ke zrodu jednotné, masové organizace. Tou se v květnu 1921 stala Československá obec legionářská (ČsOL). Ani ne týden po jejím ustavujícím sjezdu v Praze se sešlo pět stovek legionářů v moravsko-ostravském Národním domě, kde položili základ moravskoslezské župy ČsOL "...aby pokračovali v práci započaté za hranicemi, jsouce si plně vědomi nesnadné a nevděčné této práce, kterou legionářstvu v obvodu naši župy jest prováděti."[5]

Župa představovala pro jednotlivé místní jednoty na Ostravsku, Opavsku, Těšínsku, Valašsku a Novojičínsku (v roce 1926 jich bylo již 31) zastřešující organizaci, v jejímž rámci působily zaměstnanecké zájmové skupiny (tou nejvlivnější byla početná skupina železničářů sídlící v Přívoze) a koordinační výbory. Jejich úkolem bylo jednak vymáhání zákonných nároků členů, přednostního práva na zemědělskou půdu, či zprostředkovávání práce a sociální podpory, tak pořádání manifestačních schůzí a významnějších vzpomínkových akcí, jakou bylo např. uložení ostatků otce italských legií Jana Čapka na orlovském hřbitově roku 1923 nebo oslavy kulatých výročí bitvy u Zborova. Právě zborovská tradice se odrazila na pojmenování župy, jež od 30. let nesla čestný název "por. Emila Podmola", po přívozském rodákovi, který v bitvě padl v čele své roty. Z iniciativy představitelů župy byl rovněž vybudován monumentální zborovský pomník v Moravské Ostravě, který byl slavnostně odhalen roku 1927 a po přemístění na důstojnější místo o deset let později doplněn prstí z nejvýznamnějších bojišť zahraničního odboje.[6]

V Moravské Ostravě, která byla přirozeným centrem župy a většiny jejích zájmových skupin, sídlila od června 1921 také nejpočetnější místní jednota ČsOL, jež organizovala legionářský život i v nejbližším okolí. Na významu jí neubral ani vznik dalších jednot v sousedních obcích - Přívoze, Hrabůvce, Vítkovicích, Mariánských Horách, Kunčicích, Zábřehu, Svinově a Staré Bělé - kam část členstva přestoupila. Její součástí naopak zůstala po celé meziválečné období Slezská Ostrava. Zásluhu na tom měl především dlouholetý předseda jednoty, ruský legionář, gymnaziální profesor, kulturní a osvětový činovník Rudolf Tlapák, který navázal na úspěšnou práci již zmíněného Alfréda Vocelky.[7] Místopředsedou více jak dvousetčlenné organizace byl od konce 20. let ředitel slezskoostravské měšťanské školy Robert Huvar, který během 1. světové války působil v londýnské kanceláři Československé národní rady.[8]

Jednota pod vedením těchto mužů vystupovala ve prospěch svých členů při obsazování pracovních míst u samosprávy a pravidelně je informovala na členských schůzích o možnostech sociální podpory a dalších výhodách, mezi kterými nechyběly ani letní tábory a ozdravné pobyty doma i v zahraničí pro děti legionářů. K přímé pomoci nezaměstnaným, vdovám a sirotkům jí sloužil k tomu účelu zřízený podpůrný fond, který našel využití zvláště v době hornických stávek a posléze hospodářské krize. Finanční prostředky se jednota snažila získat vedle členských poplatků a darů, také vlastním podnikáním, které se navzdory velkým plánům nakonec omezilo na nepříliš výnosné prodávání loterních losů a provozování pouličních automatických vah. Členové tak byli alespoň vyzýváni, aby podpořili odběrem zboží či služeb živnosti svých "bratří", kteří naopak vycházeli vstříc bývalým spolubojovníkům v hmotné nouzi.[9]

Ignorování žádostí o pracovní místa moravsko-ostravskými zastupiteli vyburcovalo legionáře k sestavení vlastní kandidátky do komunálních voleb v listopadu 1924. Do zastupitelstva se dostali dva její kandidáti - Rudolf Tlapák a Josef Klega, bratr Ludvíka Klegy, z nichž první jmenovaný v něm nakonec setrval až do roku 1939. V letech 1927-1929 působil v městské radě a zasedal také na moravskoslezském zemském sněmu, což mu umožňovalo úspěšně zasahovat v prospěch legionářů nejen na Ostravsku.[10]

Náplní činnosti jednoty nicméně nebyla pouze sociální podpora, ale rovněž osvěta. Každá schůze, pořádaná obvykle v Národním domě, byla příležitostí pro přednášky členů či hostů o různých aktuálních tématech. Na veřejnosti pak místní legionáři nebo pozvaní činovníci ČsOL vystupovali pravidelně s proslovy o nedávné historii, zvláště zahraničním odboji, jeho představitelích a významu pro současnost. Veřejnými vystoupeními ale také reagovali na různé politické kauzy a na levicově inklinujícím Ostravsku běžné výpady proti prezidentovi a demokratickému charakteru státu (např. hostováním přednášek historika Jana Slavíka nebo diplomata Prokopa Maxy). V druhé polovině 30. let pak převládla vystoupení povzbuzující k obraně republiky. K popularizaci legionářských ideálů výjimečně využívali také promítání filmů. Přes početnou členskou základnu a upřímnou snahu Rudolfa Tlapáka se však nikdy nepodařilo shromáždit a zveřejnit vzpomínky jednotlivých členů v rozhlase nebo tisku. Výjimku představovaly pouze drobné texty vydané ve sbornících k jubileu zborovské bitvy a několika časopisech, jakým byla např. Tlapákem a Vojtěchem Martínkem redigovaná Černá země.

O něco úspěšnější byli legionáři z Ostravska ve shromažďování fotografií, dokumentů, stejnokrojů, suvenýrů z cest a dalších předmětů, jež se měly stát základem stálé muzejní expozice v moravsko-ostravském městském muzeu. K slavnostnímu otevření "Muzea národního osvobození" došlo v říjnu 1931. Sbírka se v následujících letech nákupem a dary výrazně rozrostla, přesto reprezentovala, až na drobné výjimky, pouze anabázi ruských legií. V roce 1937 se expozice nakrátko přesunula v rámci zborovských oslav do nedaleké hasičské zbrojnice. Na své původní místo se pak už exponáty nevrátily a po Mnichovu zůstaly na dlouhá léta v depozitářích.[11]

Nejviditelnější činností bývalých příslušníků legií ale byla bezpochyby aktivní účast na všech veřejných slavnostech pořádaných buďto ČsOL nebo spřízněnými organizacemi a politickými stranami. Zpravidla však ČsOL zajišťovala celé pořadatelství sama. Mimo výročí významných bitev zahraničního odboje vyráželi uniformovaní legionáři každoročně na oslavy vzniku republiky 28. října, Husova svátku nebo narozenin Tomáše Garrigua Masaryka do města i okolních obcí. Sami pak pořádali pietní setkání za padlé a pohřby pro zemřelé "bratry", které obvykle měly díky přítomnosti sokolů a zástupců dalších sdružení, armády, státu a samosprávy masový charakter. Legionáři byli ostatně s mnoha spolky personálně propojeni. Již zmíněný lékař Ludvík Klega, který stál od roku 1922 v čele jednoty ČsOL ve Vítkovicích, byl zároveň starostou vítkovického Sokola, předsedou moravsko-ostravské odbočky Svazu československého důstojnictva, činovníkem Masarykovy ligy proti tuberkulóze a několika dalších organizací.[12]

Ve své činorodosti byl však Ludvík Klega spíše výjimkou. S narůstajícím věkem a v době nejhlubší hospodářské krize aktivita členů obecně klesala. Posil se jim v organizační práci dostávalo od roku 1930 ze strany místní pobočky Svazu národního osvobození, jež sdružoval nejenom legionáře, ale i sympatizanty, muže a ženy z řad široké veřejnosti. Tu ke spolupráci jednoty ČsOL získávaly také pořádáním pestré směsice kulturních akcí. V Moravské Ostravě, zpravidla v hotelu Brioni na Stodolní ulici, se v lednu konaly tematické maškarní plesy a v létě zahradní slavnosti na pozemcích Českého akciového pivovaru. Tyto pravidelné akce pak doplňovaly mikulášské a vánoční večírky a výjimečně také divadelní představení pro děti i dospělé. S narůstajícím ohrožením ze strany nacistického Německa však zábavné akce postupně vystřídaly ty branné, jež měly ve spolupráci s armádou podporovat připravenost celé společnosti na válku.[13]

Všechny přípravy však vzaly v říjnu 1938 za své. V německém a polském záboru se tehdy ocitlo hned několik jednot moravskoslezské župy ČsOL. Zbylé zanikly o rok později, kdy byla činnost organizace ze zákona ukončena. Další rána přišla po okupaci s vlnou zatýkání představitelů českého veřejného života německými okupanty, mezi kterými nechyběli ani legionáři. Následovalo věznění a popravy vedoucích představitelů i řadových členů ČsOL, kteří se aktivně zapojili do protinacistického odboje. O život přišli mezi mnohými také Rudolf Tlapák nebo další činovník župy, ruský legionář a učitel František Hrbáč.[14] Obnova po osvobození v roce 1945 proto tyto ztráty pomalá. Nový impulz v podobě přijetí příslušníků II. zahraničního odboje a v regionu velmi aktivních dobrovolců z bojů o Těšínsko a Slovensko z let 1918-1919 přišel pozdě. Po únoru 1948 čekalo ČsOL pod taktovkou komunistů nedobrovolné sloučení do zpolitizovaného Svazu bojovníků za svobodu. V následujícím roce byla likvidace završena nezákonným výmazem z rejstříku ministerstva vnitra, čímž spolkový život legionářů, nejenom na Ostravsku, na dlouhé čtyři dekády skončil.[15]

Jednoty ČsOL na Ostravsku, jmenovitě ta moravsko-ostravská, vítkovická a přívozská, se řadily v meziválečném období, především díky práci svých předsedů, mezi ty nejaktivnější v celé moravskoslezské župě, a to i navzdory poválečné a posléze velké hospodářské krizi, jež postihla nemalé množství členů. K realizaci podnikatelských plánů, kterými chtěli zajistit více financí pro své nezaopatřené členy, sice nedošlo, osvětových a komemoračních cílů, jež si vytyčili, ale legionáři dosáhli. Jejich činnost citelněji nezasáhly ani politické rozpory, jež vedly pravicověji smýšlející legionáře k odchodu z ČsOL a vytvoření vlastních organizací. Roku 1927 sice i v Moravské Ostravě vznikla odštěpenecká jednota Družiny československých legionářů (posléze několikrát přejmenovaná), výraznější konkurencí se ale pro nízký počet členů nikdy nestala a již roku 1938 zaniká.[16]

Text: br. Martin Lokaj

[1] Tento článek byl zpracován v rámci řešení projektu s názvem Podpora talentovaných studentů doktorského studia na Ostravské univerzitě (ev. č. 00382/2019/RRC) dotačního programu Podpora vědy a výzkumu v Moravskoslezském kraji 2018, řešeném na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.

[2] Srov. MICHL, Jan. Legionáři a Československo. Praha 2009.

[3] Aflréd Vocelka (1880-1927) se narodil v Podmoklech u Dečína, z osobních důvodů ale přesídlil na Ostravsko, kde ho coby učitele zastihla válka. Roku 1916 padl do ruského zajetí, ve kterém se propůjčil čs. věci a stal se důvěrníkem České národní rady v Rostově na Donu. Do řad legií přivedl mnoho dobrovolníků, sám se ale roku 1918 stává příslušníkem Kornilovova úderného praporu, se kterým se účastní bojů proti bolševikům. Roku 1919 odchází zpět na Don s pověřením repatriovat čs. občany. Na Ostravsko se vrací v roce 1920, kde se aktivně zapojuje do společenského života a komunální politiky. Již roku 1927 však po vážné nemoci umírá. (PRZYBYLOVÁ, B. Legionáři..., s. 65.)

[4] Rosteme! Legie 30. 12. 1920, č. 2, s. 1.; Národní osvobození 12. 1. 1933, č. 4, s. 2.

[5] HOŘÍNEK, Antonín - TLAPÁK, Rudolf. Zborovským hrdinům hrst vzpomínek. Moravská Ostrava 1927, s. 64.

[6] Tamtéž, s. 64-66; JIŘÍK, Karel. Památníky, pomníky a hroby osvoboditelů 1945. Ostrava 1991.

[7] Rudolf Tlapák (1884-1940) pocházel ze Zaječic na Chrudimsku. Před válkou učil latinu a řečtinu na moravsko-ostravském gymnáziu. Krátce po odchodu na frontu padl roku 1914 do ruského zajetí, odkud se o čtyři roky později dostal k legiím, se kterými se v roce 1920 vrátil do vlasti. Roku 1934 se stak ředitelem čs. státního gymnázia v Moravské Ostravě. Vedle ČsOL působil v dlouhé řadě kulturně-vzdělávacích spolků a také v komunální politice. Po vypuknutí 2. světové války byl mezi prvními zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora v Oranienburgu, kde údaje spáchal sebevraždu. (PRZYBYLOVÁ, B. Legionáři..., s. 64-65.)

[8] Tamtéž, s. 31.

[9] Archiv města Ostravy (AMO), fond Československá obec legionářská, místní jednota Moravská Ostrava (ČsOL MO), inv. č. 1, Kniha zápisů výborových a členských schůzí.

[10] HOŘÍNEK, Antonín - TLAPÁK, Rudolf. Zborovským hrdinům..., s. 73.

[11] AMO, f. ČsOL MO, inv. č. 1, Kniha zápisů výborových a členských schůzí.

[12] Ludvík Klega (1888-1933) pocházel z Hrabůvky u Vítkovic. Během balkánských válek (1912-1913) se zúčastnil coby medik lékařských misí do Srbska a Černé Hory. Roku 1915 padl již jako vojenský lékař do ruského zajetí, odkud se po setkání s Rudolfem Medkem přihlásil do čs. legií, k nimž ale nastoupil až o dva roky později. Následně jako šéflékař úderného praporu prodělal krvavé boje s bolševiky na transsibiřské magistrále. V letech 1918-1920 se podílel na budování zdravotní služby legií a jejich evakuaci do vlasti. Po návratu se usídlil ve Vítkovicích, kde patřil mezi vedoucí činovníky místního spolkového života. (LOKAJ, Martin. Přes Balkán a Rusko - život lékaře a ruského legionáře Ludvíka Klegy. In: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 34. Ostrava 2020. Dosud nevydáno.)

[13] AMO, f. ČsOL MO, inv. č. 1, Kniha zápisů výborových a členských schůzí.

[14] František Hrbáč (1892-1943) byl učitelem původem z Mariánských Hor. Roku 1916 padl coby rakouský voják do ruského zajetí, kde se však ani neohřál a již po měsíci nastoupil k 2. čs. střeleckému pluku, se kterým se pak zúčastnil bitvy u Zborova. V letech 1918-1919 prošel řadou bojů s bolševiky, ve kterých se vyznamenal. Po návratu domů učil na obecné škole v rodných Mariánských Horách, kde také krátce vedl místní jednotu ČsOL. Kvůli přeložení na školu v Michálkovicích posléze přestoupil do jednoty v Moravské Ostravě, přičemž působil také v župním výboru. Po okupaci byl zatčen a roku 1943 zahynul v koncentračním táboře Osvětim. (PRZYBYLOVÁ, B. Legionáři..., s. 56-57.)

[15] FILIP, Jiří. Stručné dějiny československé obce legionářské. Praha 2015, s. 42-43.

[16] PRZYBYLOVÁ, B. Legionáři..., s. 30.