František Vladimír Hrbáč

25.09.2025

František Vladimír Hrbáč se narodil 3. listopadu 1892 v Mariánských Horách (tehdy zvaných Lhotka). I přes skromné rodinné poměry se mu jako velmi nadanému chlapci dostalo vzdělání na učitelském ústavu ve Slezské Ostravě. Po jeho úspěšném absolvování začal roku 1911 vyučovat na obecných školách na Opavsku. Od katedry jej však v létě 1914 odvedla vojenská služba, kterou nastoupil jako jednoroční dobrovolník u zeměbraneckého pluku č. 31 v Těšíně. Stalo se tak vůbec v nejhorší možnou dobu. Sotva totiž oblékl uniformu, vypukla válka, která brzy přerostla ve válku světovou.

Pozdrav ze zákopů východní fronty. Hrbáč coby desátník c. k. zeměbraneckého pluku č. 31 na fotografii zaslané matce polní poštou na sklonku března 1916.

Odeslání na bojiště se Hrbáč dlouho úspěšně vyhýbal – coby český vlastenec rozhodně netoužil nasazovat život za Rakousko. Koncem roku prošel školou záložních důstojníků pěchoty a až do podzimu 1915 sloužil u proviantnictva. Ani předstíraná nemoc jej však od hrůz východní fronty nakonec neuchránila. V rakouských zákopech ale naštěstí dlouho nepobyl. Již 15. června 1916 padl v průběhu velké Brusilovovy ofenzívy do ruského zajetí. Tehdy se vůbec poprvé dozvěděl o existenci čs. revolučního vojska, bojujícího po boku Rusů za samostatný stát, a hned se k němu rozhodl dobrovolně připojit. Neriskoval tak pouze smrt na bojišti, ale v případě dopadení i na rakouské šibenici.

Jeho odhodlání však bylo silnější než strach. Znali jsme jen jediný cíl a smysl svého života: osvoboditi stůj co stůj milovaný svůj národ," vzpomínal o mnoho let později. Do řad čs. dobrovolců v Kyjevě byl zapsán již měsíc po zajetí. Na frontu se pak vrátil v listopadu téhož roku, kdy byl přidělen k nově zformovanému 2. čs. střeleckému pluku, jehož rozptýlené roty tou dobou vykonávaly rozvědnou a agitační činnost na Volyni.

Počátkem roku 1917 Hrbáč mezi dalšími demonstrativně přestoupil na pravoslavnou víru (přijal jméno Vladimír) a jelikož se v poli dobře osvědčil, byl odeslán do důstojnického kurzu. Coby důstojnický zástupce 10. roty se pak 2. července zúčastnil v rámci Kerenského ofenzivy bitvy u Zborova, kde všechny tři čs. pluky vůbec poprvé vyrazily do boje společně.

"Země jakoby se proměnila v rozvlněné moře," zapsal si po válce, "granát za granátem dopadá a ničí vše, co mu přijde do cesty. Nad hlavou praskají šrapnely a rozsévají bohatý déšť svých kuliček. Strojní pušky štěkají jako vzteklí psi a kosí lidské postavy. V ohlušujícím hřmotu zanikají hlasy, snad výkřiky, snad povely..."

Ani ničivá palba tehdy Hrbáče a jeho spolubojovníky v postupu nezastavila. Navzdory všem očekáváním prorazila čs. brigáda hned tři obranné linie výrazně početnějších a lépe vyzbrojených rakousko-uherských jednotek, postoupila hluboko do jejich týlu a získala více než tři tisíce zajatců a velké množství kořisti.

Čs. dobrovolci, jak si tehdy naši legionáři říkali, vyráží přes drátěné překážky ke zteči nepřátelských pozic. Zinscenovaná fotografie z výcviku v září 1917.

"My Ostraváci jsme v té veliké zborovské bitvě samozřejmě nescházeli a vykonali správně svou povinnost", psal s hrdostí Hrbáč ve svých vzpomínkách. Zpráva o velkém vítězství získala čs. odboji mezinárodní věhlas. Na frontě však zůstalo ojedinělým úspěchem a zanedlouho to byli Rusové, kdo čelil mohutné ofenzivě. Na Hrbáče tak čekal vyčerpávající ústup od Tarnopole, který si na něm vybral svou daň. Stižen úplavicí a na pokraji vysílení byl koncem července 1917 odeslán na léčení, které se protáhlo až do března následujícího roku.

K čs. vojsku se vrátil v době, kdy se již připravovalo k odjezdu do Francie. Bolševici, kteří se mezitím v Rusku chopili moci, se tomu však v květnu 1918 pokusili zabránit silou. "To byl začátek ohromné epopeje, jež hřměla pak po celé sibiřské magistrále až k Tichému oceánu. Začaly krvavé, kruté a nelítostné boje, boje na život a na smrt, které upoutaly pozornost celého světa."

Hrbáč, tehdy již praporčík, byl v řadách 8. roty svého pluku nasazen na zlatoustské, jakatěrinburské a ufské frontě, kde se vyznamenal odvahou a iniciativností, které mu později vynesly ocenění Řádem Sokola s meči. V polovině září 1918 pak byl pověřen ochranou jednoho z vlaků převážejících proslulý ruský státní poklad z bolševiky ohrožené Samary do Omsku. V době, kdy byli čs. legionáři pány transsibiřské magistrály, také bránil její úsek mezi městy Ilanskij a Vengerka v Jenisejské gubernii.

J. Kubánek, J. Vavrečka, J. Krtička a F. V. Hrbáč na Sibiři v r. 1919.

Hrbáč byl postupně povýšen na podporučíka a poručíka. Koncem roku 1919 zastával post důstojníka výzvědné služby pluku. V Novonikolajevsku se také poprvé oženil. Jeho dlouhá válečná anabáze se ale již chýlila ke konci. Ruské břehy opustil se 17. transportem legií na palubě parníku Nižnij Novgorod, který z Vladivostoku vyplul 13. února 1920. Do italského Terstu dorazil po 57 dnech. Následovala demobilizace a návrat domů.

Nakládka parníku Nižnij Novgorod, na jehož palubě F. V. Hrbáč opustil přístav ve Vladivostoku 13. února 1920. Do evropského Terstu doplul po 57 dnech plavby.

Opět stanul před tabulí, tentokrát v rodných Mariánských Horách. V roce 1927 se stal řídícím učitelem smíšené obecné školy v Proskovicích a roku 1933 v Michálkovicích. Podruhé se oženil a založil rodinu.

Řídící učitel smíšené obecné školy v Michálkovicích F. V. Hrbáč se žactvem první třídy na snímku pořízeném dne 11. června 1937, nedlouho před oslavami 20. výročí zborovské bitvy.

F. V. Hrbáč se svou druhou ženou Annou a dětmi na snímku z 29. května 1933.

Na všech svých působištích platil za oblíbeného kantora, ale také za neúnavného organizátora kulturního a spolkového života. Patřil k předním činovníkům Čs. obce legionářské (ČsOL) na Ostravsku. Usilovně propagoval legionářské tradice a ideály, za které bojoval. U příležitosti 20. výročí bitvy u Zborova spoluredigoval sborník Kolem Zborova: Kytice vzpomínek na Zborov a život v legiích. V tomtéž roce vydal román Synové ředitele Strombacha, beletrizaci vlastních válečných zážitků.

F. V. Hrbáč řečnící na tribuně během oslav Svátku práce v Moravské Ostravě 1. května 1938. Hrbáč patřil k vyhledávaným řečníkům nejrůznějších veřejných akcí. Po nástupu nacismu v Německu ve svých projevech varoval před nebezpečím pro Československo a apeloval na potřebu se bránit.

Po německé okupaci se přes velké osobní nebezpečí hned zapojil do odboje, šířil ilegální tiskoviny a poskytoval prostory školy v Zábřehu, kde působil od roku 1937, ke konspiračním schůzkám. To se mu však stalo osudným. V prosinci 1942 byl gestapem zatčen a odeslán do koncentračního tábora Osvětim, kde byl 26. února 1943 zavražděn v plynové komoře.

Brána německého koncentračního tábora v Osvětimi, kde byl F. V. Hrbáč odeslán po zatčení v prosinci 1942. Úředním datem jeho úmrtí je 26. únor 1943, zabit ale mohl být ve skutečnosti již mnohem dříve.

Bezprostředně po konci druhé světové války bylo Hrbáčovými kolegy vybudováno improvizované pietní místo, které však později zaniklo i se zábřežskou školou. Památka Františka Vladimíra Hrbáče však naštěstí neupadla zcela v zapomnění. Péčí Jednoty ČsOL Ostrava I a městského obvodu Ostrava-Michálkovice došlo 26. září 2025 k odhalení pamětní desky jako trvalé pocty tomuto odvážnému a obětavému vlastenci. Místo se pro ni našlo na fasádě Základní školy Michálkovice, následovnici místní obecné školy, kterou Hrbáč ve 30. letech min. století vedl. Její žactvo i pedagogové tím získali patrona a zároveň mravní vzor, který i po více než 80 letech zůstává hodným následování.

Text: Martin Lokaj