Sedmidenní válka o Těšínsko

V 11 hodin dne 11. listopadu 1918 dozněly výstřely do té doby největšího a nekrvavějšího válečného konfliktu v dějinách. Ten účastníkům na obou stranách přinesl obrovské utrpení a zkázu. Řadě podrobených evropských národů však poskytl šanci získat zpět svou svobodu a na troskách říší vybudovat nezávislé státy. Vytyčování hranic mezi nimi se ale stalo zdrojem ostrých sporů, ve kterých se v nejednom případě dostaly ke slovu opět zbraně. V případě českých zemí se ukázalo jako jedno z nejproblematičtější Těšínské knížectví. Území vymezené řekou Ostravicí na západě a říčkou Bílou na východě, které do roku 1918 tvořilo část Rakouského Slezska, si nárokovalo jak Československo, tak Polsko.

Podstatou sporu byl střet odlišných národně-politických územních programů. Čs. odboj již za války trval na zachování historických hranic českých zemí, které zároveň vymezovaly dlouhodobě vzájemně propojený hospodářský celek. Pro ten bylo Těšínsko strategicky významné svými černouhelnými doly, rozvinutým průmyslem a především pak košicko-bohumínskou železnicí, jedinou efektivní spojnicí českých zemí se Slovenskem. Poláci naopak argumentovali s odvoláním na 14 bodů prezidenta Wilsona principem národního sebeurčení obyvatelstva, jehož většina se na Těšínsku podle předválečného sčítání lidu hlásila k polské obcovací řeči.

Rozpad Rakousko-Uherska předstihl jakákoliv konkrétní jednání vůdců čs. a polského zahraničního odboje i domácí politické scény o osudu Těšínska a tak řešení vzali do svých rukou místní činitelé. Oba lokální národní orgány, polská Národní rada pro knížectví těšínské i český Zemský národní výbor pro Slezsko, proklamovaly svůj nárok na připojení většiny knížectví ke svým státům. Přesto se mezi nimi podařilo 5. listopadu uzavřít prozatímní úmluvu, která podle čs. výkladu měla vymezit odpovědnost obou orgánů za zajištění veřejného pořádku, zásobování obyvatelstva a plynulé těžby uhlí s tím, že k definitivnímu rozdělení Těšínska dojde až na základě jednání centrálních vlád.

Polská strana však v rozporu s úmluvou záhy vyhlásila na sporném území pod její kontrolou (v okresech Bílsko, Těšín a části okresu Fryštát) odvody do armády a na 26. ledna 1919 volby do ústavodárného Sejmu, čímž na něm zaváděla svou státní svrchovanost. V souvislosti s konáním těchto voleb navíc došlo k rozmístění polských vojenských jednotek. Po bezvýsledných protestech čs. vláda vyzvala dohodové mocnosti, aby na Těšínsko vyslaly vojska, nebo aby daly souhlas k zásahu čs. sil. Když rozhodnutí z Paříže nepřicházelo a termín vypsaných voleb se blížil, rozhodla se zabránit jejich konání vlastním zákrokem.

Vojenské řešení sporu

Plánovaná operace měla dosáhnout obsazení Těšínska v jeho historických hranicích a znemožnění konání voleb, jejichž výsledek by bezpochyby ovlivnil jednání na pařížské mírové konferenci v neprospěch Československa. Nelehké rozhodnutí provést vojenský zásah padlo dne 17. ledna 1919 na mimořádném jednání vlády, kterého se účastnil i prezident Masaryk. Termín akce byl stanoven na 23. leden s tím, že Varšava o něm bude informována 48 hodin předem. Memorandum, které žádalo zrušení voleb, stažení polských jednotek a vytvoření společné čs.-polské komise pro smírné řešení těšínské otázky, bylo posláno do Varšavy po zvláštním poslu. Ten byl však cestou v Krakově zatčen. Do rukou polského premiéra se tak dokument dostal až 26. ledna.

Síly znepřátelených stran

Prvním cílem operace na Těšínsku mělo být překročení a zajištění strategické košicko-bohumínské dráhy, následně dosažení řeky Visly a konečně východní hranice knížectví. Tohoto úkolu se měla zhostit sestava tvořená 21. stř. plukem francouzských legií o třech praporech a dva prapory domácího vojska z Moravy (myslivecký prapor 17 a prapor pěšího pluku 54). Krom toho měly ze Žiliny přes Čadcu a Jablunkov vyrazit dva prapory 35. stř. pluku italských legií s podporou 2. baterie 1. děl. pluku pod vedením rotmistra it. legií (kapitána) Julia Aujeského. Soustřeďování čs. jednotek bylo zahájeno 22. ledna přesunem do zápolí v prostoru Moravské Ostravy. V blízkosti demarkační čáry již čekal bohumínský a orlovský dobrovolnický prapor a I. prapor pěšího pluku 93 s četou "moravské″ baterie. Do operací se zapojily rovněž formace tzv. Národní gardy, tvořené jak příslušníky různých pluků domácího vojska, tak dobrovolníky z řad Sokola a Dělnických tělovýchovných jednot. V průběhu bojů se pak připojila ještě 2. pěší brigáda z Uherského Hradiště, jednotlivé prapory a baterie dělostřelectva.

Polské síly na Těšínsku, jimž velel plk. Franciszek Ksawery Latinik, byly podstatně slabší. Koncem prosince čítaly asi 250 důstojníků a 4 000 mužů. Podpořit je mohlo 550 četníků a místní milice, která však byla schopna vyzbrojit nejvýše 1 300 mužů. Na počátku ledna měl k dispozici celkem 16 střeleckých rot, 4 neúplné kulometné roty, četu jezdectva a jedinou polní baterii o 4 dělech. Podstatnou nevýhodou byla malá bojová zkušenost všech jednotek, složených vesměs z čerstvých branců. Většina kvalitních polských sil v té době sváděla na východě boje s Ukrajinci. Možnost včasného přísunu větších posil tak byla mizivá.

Šnejdárkova lest

Vrchním velitelem čs. vojsk na Těšínsku byl jmenován pplk. Josef Šnejdárek,důstojník se zkušenostmi získanými službou ve francouzské cizinecké legii. Ten se ještě před samotným útokem 23. ledna pokusil z vlastní iniciativy přimět neméně zkušeného plk. Latinika vyklidit sporné území bez boje a zabránit tak zbytečnému krveprolití. V ranních hodinách vyrazil do sídla polského štábu v Těšíně v doprovodu deputace dohodových důstojníků, jejichž přítomnost měla vzbudit zdání, že mocnosti daly s obsazením Těšínska souhlas a vyslaly k tomu svá vojska. Latinik ale na ultimátum nepřistoupil a po konzultaci s Varšavou vydal rozkaz k zatčení celé delegace. Té se však podařilo včas vrátit pod ochranu čs. jednotek, které krátce na to přešly do útoku.

První výstřely války padly již v ranních hodinách 23. ledna 1919, kdy se oproti všem plánům střetly u Pudlova polské hlídky s čs. jednotkami blížícími se k Bohumínu.

Severní úsek fronty 23. - 24. 1. 1919

Poláci si rychle uvědomili situaci a nečekaným výpadem odzbrojili čs. posádku Bohumína-nádraží, tvořenou 1. rotou "bohumínského″ praporu. Nabídku stáhnout se nerušeně na východ následně odmítli. V 16:30 byl zahájen postup hlavních čs. sil. Ve směru Bohumín-Petrovice vyrazil vlakem pod vedením praporníka (majora) Silvestra Bláhy prapor III/21. Před 17. hodinou dorazil k bohumínskému nádraží, za stálého ostřelování se rozvinul podél trati a navázal kontakt se zbytkem dobrovolnického praporu. Společně se jim podařilo Poláky obrátit na ústup a nádraží a město obsadit. Větší část nepřátelského půlpraporu wadowického pluku, která se pokoušela stáhnout po železnici, byla zajata. Neočekávaný úspěch byl výsledkem překvapení. Dosud neznámé francouzské uniformy legionářů a zejména rachot lehkých kulometů Poláky zmátl a uvedl v přesvědčení, že čelí útoku značné přesily. Vítězství bylo ještě téže noci korunováno praporem II/54, který po krátkém boji dobyl Petrovice a osvobodil ráno zajatou setninu. Hned v úvodních střetnutích se tak plně ukázala nejenom početní převaha a lepší výzbroj čs. jednotek, ale také jejich větší bojové zkušenosti, díky kterým se boj obešel bez vlastních ztrát. Na polské straně byli naopak čtyři mrtví a 16 raněných.

Mezitím skupina praporníka Vlasáka postupovala na Orlovou s cílem obsadit uhelné doly a pokračovat dále na Karvinou. Skládala se ze dvou praporů I-II/21 a mužů orlovského dobrovolnického praporu setníka Bohumila Kučery. Pěchotu podporovala 1. baterie 4. dělostřeleckého pluku. Proti nim stál připraven jeden polský prapor s dělostřeleckou, kulometnou a jezdeckou četou. V prostoru byly rozmístěny také dvě roty milice v Karviné, jedna v Doubravě a rovněž ozbrojení horníci. Opěrné body polské obrany totiž tvořily právě doly, z jejichž objektů, včetně důlních věží, kladli Poláci houževnatý odpor. Tuhý boj se rozhořel zvláště o jámu Bettina v Doubravě, hájenou kulometnou palbou, na což později vzpomínal legionář Jan Horák: "Velikou neplechu mezi námi zvláště na druhém našem křídle tropil kulomet, který měli Poláci umístěný docela nahoře na kladkostroji. Nebyli jsme sto jej umlčeti. Nezbývalo než dovézt naše kanonky, které měli u technické roty. Byla to malá děla na nízkých kolech, asi pěticentimetrová, kterými se dalo cíliti přesně jako s puškou. Zanedlouho byl kanonek zde a stačily dvě rány, aby kulomet umlkl docela.″ Teprve po umlčení kulometů 37mm pěchotními děly mohlo být v 17:00 hod. pokračováno v postupném obsazování dalších jam. Další bojové operace pak znemožnila tma. Čs. ztráty na tomto úseku byly 3 mrtví a 5 raněných 21. stř. pluku, 3 mrtví a 4 ranění u praporu I/93.

Ještě v noci byla od Bohumína a Petrovic přesměrována na Karvinou i skupina praporníka Bláhy. Prapor III/21 měl postupovat podél trati tak, aby spolu s praporem II/54 dosáhl karvinského nádraží za svítání 24. ledna. Ze západu se k nim připojil Vlasákův I a II/21 prapor. Plk. Latinik v té chvíli dospěl k závěru, že obrana Karviné by byla zbytečným mrháním sil a vydal rozkaz k ústupu. Když ráno do města proniklo čelo Bláhovy skupiny, narazilo v jeho ulicích pouze na chabý odpor místní milice. Vlasákovy legionáře však přivítala střelba z obytných domů, které proto bylo nutné jeden po druhém vyčistit. Krátce před polednem byla celá Karviná v čs. rukou. 21. stř. pluk i prapor I/93 měly po třech mrtvých a čtyřech raněných, dobrovolníci 8 raněných. Další postup byl následně zastaven (na linii odpovídající zhruba dnešní státní hranici), aby si vojáci odpočinuli a jednotky mohly být přeskupeny pro útok na Těšín.

Jižní úsek fronty 23. - 24. 1. 1919

V souvislosti s hlavními silami postupujícími na Těšín od severu obdržely 23. ledna 1919 ve 4 hodiny dva prapory (II. a III.) 35. stř. pluku italských legií v Žilině rozkaz k přesunu do Čadce a následnému postupu Jablunkovským průsmykem na hlavní město knížectví z jihu. První transport rotmistra Julia Aujeského, složený z III/35 praporu a 2. baterie 1 děl. pluku, dorazil do Čadce v 11 hodin večer, následován transportem II/35 praporu. Kolem půlnoci třetí prapor zahájil přesun k hranici. Jelikož panovaly obavy z podminování trati v tunelech, jela před hlavním transportem souprava složená z lokomotivy a plošinového vozu s četou 12. (kulometné) roty III/35. U hraničního tunelu před Mosty u Jablunkova polská hlídka vypálila na soupravu několik střel z pušek, načež se stáhla. Třem četám 11. roty III/35 bylo nařízeno překonat kopec a obsadit nádraží v Mostech, zatímco část 10. roty vyrazila ohledat trať do tunelu. Ukázalo se, že koleje nebyly podminovány, ale pouze na několika místech poškozeny. Zákopnické četě III/35 se podařilo do půl hodiny trať opravit a cesta do Mostů tak byla volná.

Nepřítel se z vesnice předem po dráze evakuoval, a tak se mohlo pokračovat dále k Jablunkovu. U mostu přes Olzu Poláci vytrhali koleje a pražce naházeli do řeky. Za probíhajících oprav legionáři obsadili nádraží ve městě, kam po zprůjezdnění úseku dorazily ráno kolem 8. hodiny také oba vlaky.

První četa 11. roty III/35 byla vyslána na průzkum severně podél trati, ale již po 500 metrech byla přepadena palbou z pušek. Celá rota se tak rozvinula do střeleckého řetězu a zahájila postup s cílem vyčistit okolí dráhy. Ve 12 hodin byl zahájen hlavní útok, legionáři se v rojnici brodili zasněženým údolím a kontrolovali každé stavení. Protivníkem jim byla četa 7. roty pluku země těšínské a oddíly polské milice, složené z civilního obyvatelstva (zejména dělníků Třineckých železáren), které se ovšem vycvičeným legionářům nemohly rovnat.

U hostince Harcoff byly zničeny koleje a most, dále se tedy postupovalo bez podpory vlaků. I tak se podařilo za půl druhé hodiny obsadit Hrádek a ve čtyři odpoledne stanuli legionáři v Bystřici, vzdálené od Těšína 12 km. Vrchní velitelství však zatím nemělo od Aujeského skupiny aktuálnější zprávy, než mylné hlášení, že tunel u Jablunkova je poničen a bude třeba déletrvajících oprav, a tak nařídilo přesun celé skupiny přes Žilinu-Přerov-Moravskou Ostravu do Frýdku, odkud se měla zapojit do plánovaného útoku na Těšín. Legionáři se odpoutali od nepřítele a stáhli se do Jablunkova, odkud kolem půlnoci z 24. na 25. ledna nastoupili zdlouhavý přesun. Během těchto přestřelek neměli legionáři ztráty na životech, na polské straně naopak padlo několik milicionářů.

Severní úsek fronty 25. - 27. 1. 1919

Večer 24. ledna dorazily na Těšínsko z Uherského Hradiště čs. posily v podobě 2. pěší brigády pluk. Jindřicha Hanáka, jejíchž šest praporů (II/102, I/75, II/8 , 12., 13. a 14. stř.), dvě dělostřelecké baterie (3/1 a 1/19) a eskadrona dragounského pluku 7 byly následně rozprostřeny po celé délce fronty. Již 25. ledna 13. stř. prapor brigády zaútočil spolu s dobrovolníky přes Horní Suchou na Albrechtice, kam se předchozího dne stáhly polské jednotky a zatlačil je do Stanislavic.

V noci z 25. na 26. ledna došlo ke střetu také u nádraží v Zebrzydowicích, z jehož směru byly čs. jednotky ostřelovány. Ve 4:30 zahájil prapor III/21 protiútok. Myslivecký prapor 17 mezitím postupoval podél železniční trati na nádraží, které vzal čelním útokem za palebné podpory čety "moravské″ baterie z prostoru hostince Dolanie na silnici u Horních Marklovic. Při tomto útoku levé křídlo postupujícího praporu III/21 výpadem na bodáky zničilo téměř celý polský prapor. V boji padlo 50 Poláků, včetně velitele praporu kapitána Cezary Hallera, bývalého poslance Říšské rady. Na československé straně bylo sedm raněných a sedm mrtvých, včetně poručíka fr. legií Roberta Smutného.

Podle Šnejdárkova plánu mělo čs. vojsko postupovat na Těšín ve třech proudech. Po spojení skupin vytvořených obsazením Bohumína a Karviné dostal 21. stř. pluk za úkol vést útok ze severu ve směru Fryštát-Solce-Louky-Pogwizdów, 2. pěší brigáda měla postupovat na Těšín ze západu přes Těrlicko a Stanislavice a skupina majora Aujeského z jihozápadu ve směru Frýdek-Tošanovice. Útok měl podpořit provizorní obrněný vlak s dvěma děly na koncových plošinových vozech. Těšín měl tak být vzat do kleští. To však nakonec nebylo nutné - po bojích z předešlých dnů se 27. ledna plk. Latinik rozhodl vyslyšet čs. ultimátum k vyklizení města a do soumraku ustoupil ke Skoczówu. Do pustého Těšína vstoupily první čs. jednotky ještě téhož večera. Ve stejný den byl bez boje obsazen také blízký Třinec.

Jižní úsek fronty 27. 1. - 3. 2. 1919

Pro útok na Těšín z jižního směru byl vyčleněn II. prapor 33. stř. pluku vedený rotmistrem Sergejem Ingrem. Dne 26. ledna 1919 se nacházel na přesunu z Bratislavy přes Žilinu k hranicím Těšínska a již druhého dne dosáhl Jablunkova. Současně byly Aujeského prapory II-III/35. stř. pluku mezi prvními, které toho dne vstoupily bez boje do Těšína. V průběhu dne byly na pochodu posily z Čadce tvořené praporem I/35 a 4. baterií 6. děl. pluku italské legie.

Večer 28. ledna tyto jednotky dorazily do Jablunkova, odkud se téhož dne Ingrův prapor přesunul do obsazeného Těšína. Pro "stále nepřátelské úsilí z východu od Istebny" byl ovšem dalšího dne stáhnut zpět do Jablunkova, kde obsadil údolí na jih k Mostům a na východ k Písku, odkud se předpokládal protivníkův výpad. Do bojů směřujících k obsazení Skoczowa tak mířily pouze výše zmíněné posily.

Zprávy o hromadění větších oddílů u Jistebné a chystaném útoku zapříčinily, že bylo již po uzavřeném příměří 2. února v 11 večer nařízeno praporu II/33 provést preventivní akci. Úkolem bylo zahnat protivníkovy síly a zajmout starostu Jistebné. Postup se děl za čiré tmy obtížným terénem, a tak byly využívány četné menší hlídky. Jako první dorazila ke vsi hlídka poručíka Františka Kašpárka. Právě během zatýkání starosty byla ovšem přepadena a velitel těžce raněn. Rozvinul se noční boj, ve kterém se podařilo zajmout dvacetičlenný oddíl protivníka. Ráno se legionáři stáhli zpět do Bukovce za dnešní hranici. Poručík Kašpárek druhého dne na následky střelné rány v oblasti břišní zemřel v Těšínské nemocnici. Prameny dále uvádějí 4 raněné, jinde pak 2 mrtvé a jednoho zajatého legionáře (pravděpodobně nezvěstný střelec Štěpán Cencer).

Čs. ofenzíva k Visle 28. - 30. 1. 1919

Nová polská obranná linie byla Latinikem vybudována na levém břehu řeky Visly od Drogomśle přes Międzyświeć, Kisielów až k městu Ustroń, s předsunutým postavením na linii Pruchna-Simoradz-Iskrzyczyn-Godziszów-Kozakowice Dolne-Hermanice. K proražení polské obrany a překročení Visly rozčlenil Šnejdárek své jednotky do severní, střední a jižní skupiny. Severní skupinu tvořila kombinovaná brigáda vedená praporníkem Bláhou v síle sedmi pěších praporů, dvou dělostřeleckých baterií a improvizovaného obrněného vlaku. Jejím úkolem byl útok vedený dvěma proudy přes Pruchnu na Drogomśl a přes Dębowiec na Ochaby s cílem překročit Vislu a obejít Skoczów ze severu. Střední skupina plk. Hanáka s 5 pěšími prapory, 3 dělostřeleckými bateriemi a půleskadronou Národní gardy, měla útočit z prostoru Hażlach, Dzięgielów, Ogrodzona, Bażanowice, Goleszów přímo na Skoczów a jižní skupina (2 pěší prapory s dělostřeleckou baterií) vedená rotmistrem Ingrem měla po obsazení Jablunkova krýt jižní křídlo střední skupiny. Na rozdíl od čs. sil se Polákům nedostalo výraznějších posil. K 30. lednu pozice drželo pouze 37 pěších rot krom milice, 4 polní a 1 hrubá baterie, 3 eskadrony a 1 obrněný vlak.

Hlavní útok byl zahájen 30. ledna v 7 hodin ráno, navzdory sychravému počasí, husté sněhové pokrývce a zledovatělým cestám, komplikujícím přísun střeliva a zásob. Střední skupina přesto již před polednem obsadila Rudnik a Pruchnou, u jejíhož nádraží došlo k souboji polského obrněného vlaku "Hallerczyk″ a jeho čs. protějšku "Brno 2″, který se nakonec musel stáhnout kvůli prasklé hlavni. Do večerních hodin přesto severní skupina dosáhla svého cíle.

Na mnohem silnější odpor narazila střední skupina u obcí Simoradz, Iskrzyczyn, Łączka a Kisielów, kterou se dokonce podařilo získat Polákům při protiútoku dočasně zpátky. První prapor 11. pěšího pluku, který na Těšínsko dorazil 26. ledna, zde ztratil 11 mrtvých, 14 raněných a 2 nezvěstné. Prapor legionářů útočící od jihu přišel o 5 padlých. Úpornost střetu dokládá i to, že jen kulometná rota vystřílela toho dne 38 000 ran. Těžké boje byly svedeny také o výšinu Chelm nad obcí Godziszów.

Prapor III/35 překročil Vislu u obce Lipowiec, ale v noci se stáhl do Hermanic na levném břehu. Jižní skupina obsadila Jablunkov a čekala na další rozkazy. Výsledkem téměř 12 hodin bojů bylo prolomení polské linie na Visle na několika místech a získání přístupu ke Skoczówu ze severu i z jihu. Na poslední lednový den plánoval pplk. Šnejdárek město obklíčit, což by vzhledem k dosavadnímu průběhu bojů zřejmě znamenalo zhroucení celé polské obrany na Těšínsku. Ještě 30. ledna ve večerních hodinách však byl Prahou pod tlakem dohodových spojenců vydán rozkaz, aby další postup zastavil a uzavřel příměří.

Ztráty

Sedmidenní válka o Těšínsko si vyžádala na straně čs. vojska nejméně 49 životů, 124 mužů bylo raněno, desítky dalších utrpěly omrzliny. Sedm našich vojáků zůstalo nezvěstných. Na polské straně se uvádí mnohem vyšší ztráty - 92 padlých a 855 raněných, 539 mužů padlo do zajetí a 813 zůstalo nezvěstných, či zběhlo.

Seznam čs. padlých, jejichž jména známe:

Francoužští legionáři

Andrej Sluka, střelec 6. roty 21. stř. pluku, padl 26. ledna u Louk.

František Hájek, střelec 3. roty 21. stř. pluku, padl 26. ledna u Albrechtic.

Karel Talák, četař 10. roty 21. stř. pluku, padl 26. ledna u Zebrzydowic.

František Poloprudský, adjutant-důst. zástupce 1. roty 21. stř. pl., padl 26. ledna u Stonavy.

Robert Smutný, nadporučík 10. roty 21. stř. pluku, padl 26. ledna u Zebrzydowic.

Karel Dušek, střelec 5. roty 21. stř. pluku, padl 23. ledna u Doubravy.

Bedřich Riegr, četař 7. roty 21. stř. pluku, padl 23. ledna u Doubravy.

František Kohout, desátník 7. roty 21. stř. pluku, padl 23. ledna u Doubravy.

Josef Linek, střelec 11. roty 21. stř. pl., raněn 26. ledna u Karviné, zemřel 28. ledna v Orlové.

Andrej Redaj, střelec 3. kulometné roty 21. stř. pluku, padl 26. ledna.

Jan Hrtánek, střelec 3. roty 21. stř. pluku, podlehl zraněním v nemocnici v Přívoze.

František Korynta, střelec 10. roty 21. stř. pl., raněn 26. 1. u Zebrzydowic, zemřel 29. 1. v Orlové.

Italští legionáři

František Brázdil, střelec 7. roty 35. stř. pluku, raněn 29. ledna, zemřel 3. února v Těšíně.

Štěpán Černý, střelec 7. roty 35. stř. pluku, zemřel na zranění 31. ledna v Těšíně.

Václav Kreperát, střelec 10. roty 35. stř. pluku, zemřel na zranění v boji u Hermanice 30. ledna.

Bohumil Kotrč, střelec 6. roty 35. stř. pluku, padl v boji u Kisielówa 30. ledna.

Josef Poledňák, strážmistr 5. roty 35. stř. pluku, raněn 30. ledna, zemřel 28. března v Ostravě.

Jaroslav Holub, desátník 6. roty 35. stř. pluku, zemřel u Kozakowic Dolnych 30. ledna.

Josef Makovec, střelec 35. stř. pluku, oddíl vrhače plamenů, padl u Godziszówa 30. ledna.

František Němeček, střelec 5. roty 35. stř. pluku, padl u Godziszówa 30. ledna.

Štěpán Cencer, střelec 33. stř. pluku, nezvěstný od bojů u Jablunkova (Jistebné) 3. února.

František Kašpárek, poručík 33. stř. pluku, raněn 2. února u Jistebné, zemřel druhého dne v Těšíně.

Domácí vojsko (uvedeny kmenové útvary)

František Vrašťák, desátník 93. p. pluku.

Rudolf Pernička, střelec 54. p. pluku, Národní garda, padl 26. ledna u Karviné.

Bohuslav Pekáček, 54. p. pluk, Národní garda, padl 23. ledna.

Eduard Balcárek, 54. p. pluk, 2. setnina Národní gardy, padl u Karviné.

Otakar Rop, 54. p. pluk, Národní garda, padl 26. ledna.

Josef Šupina, 25. p. pluk, 18. setnina Národní gardy, padl 23. ledna u Horní Suché.

Jan Gregor, četař kulometné roty 4. p. pluku, Národní garda, padl 30. ledna u Pruchné.

Hynek Krňávek, 93. p. pluk, Národní garda, zemřel 29. ledna v nemocnici v Orlové.

Bohumil Pálka, střelec 14. stř. pluku, Národní garda, zemřel 6. února v nemocnici v Orlové.

Norbert Flodr, 11. p. pluk.

František Kula.

Karel Turek, úč. poddůstojník 28. p. pluku, zemřel 16. února v Pruchné.

Josef Pernica.

František Vojčík, zemřel v nemocnici v Těšíně.

Karel Ludvík, střelec 3. setniny 11. p. pluku, padl 30. ledna u Kisielówa.

Josef Krbec, střelec 3. pol. setnina 11. p. pluku, padl 30. ledna u Kisielówa.

František Břečka, střelec 3. setnina 11. p. pluku, padl 30. ledna u Kisielówa.

Karel Krasl, střelec 3. setniny 11. p. pluku, padl 30. ledna u Kisielówa.

František Vít, domobranec, čest. svobodník 3. pol. setniny 11. p. pl., padl 30. ledna u Kisielówa.

František Bejček, střelec 3. pol. setniny 11. p. pluku, padl 30. ledna u Kisielówa.

Václav Kříž, střelec 3. setniny 11. p. pluku, padl 30. ledna u Kisielówa.

Karel Mašek, domobranec 7. setniny 11. p. pluku, padl při útoku u Ogrodzné 30. ledna.

František Boček, vojín 4. p. pluku, padl 26. ledna v Loukách.

Antonín Vykutil, desátník 4. děl. pluku.

František Vávra, 1. kulometná rota 11. p. pluku.

Josef Vávra, domobranec 3. setniny 11. p. pluku, padl 30. ledna u Kisielówa.

Arnošt Klimeš, četař bohumínského praporu, padl 23. ledna u Bohumína.

Vzpomínka škpt. Miloně Micky na střelce 6. roty 21. stř. pluku Andreje Sluku

Vzpomínám na Tebe, bratře Sluko, kterýs s takovou nedočkavostí čekal, kdy vkročíš na svou rodnou Slovač, kterou jsi dávno jako chlapec opustil! Vidím stále jeho bodrou tvář, slyším jeho smíšeninu anglicko-československou s americkým přízvukem. Bylo to u Louk - marně pátrám, odkud tak vydatně jsme obstřelováni. Vidím Sluku, jak stále povstává, nadává si po americku a nepostačím jej napomínat, aby se chránil. A když se zdvihnu a běžím vpřed - postaví se na plno, aby viděl lépe. Zlákal ihned několik střel, které jistě byly by hledaly mne. Raněn padá, ale má ještě dosti síly, aby křikl za mnou: "Well, brat poručík, vpravo v břehu za keřem, yes, dobre som ich pozrel." Moře jsi, hochu, přebrodil, prošel půl Evropy, tisíce minul ran, abys zde, kousek od své Kysuce, o níž jsi stále snil, položil svůj bodrý život a odevzdal v ochranu své urostlé tělo naší slezské půdě: Good bye, dobrý hochu! Budiž Ti země slezská dobrým lůžkem, jakož i tam těm ostatním, jimž po boku ležíš!

Rozdělení Těšínska

Po ukončení bojů musely čs. síly na nátlak dohodových mocností vyklidit část dobytého území a stáhnout se za novou demarkační čáru. Bilaterální řešení sporu se brzy ukázalo jako nemožné, a tak bylo rozhodnuto uspořádat na sporném území plebiscit. Zdlouhavé přípravy a agresivní agitační kampaň však pouze stupňovaly napětí, provázené častými násilnostmi. Když Poláci zjistili, že se zbylé národnostní menšiny v regionu kloní k Československu, začali plebiscit bojkotovat. O osudu Těšínska tak nakonec rozhodla mezinárodní arbitráž. Dne 28. července 1920 došlo na základě jednání velvyslanců v Paříži k jeho rozdělení. Československo mohlo být spokojeno - připadlo mu přibližně 56 % území, včetně Ostravsko-karvinského uhelného revíru a klíčové železniční spojnice se Slovenskem. Pro polskou stranu však představovalo rozhodnutí nespravedlivou křivdu, se kterou se nehodlala smířit. Spor ožil ve 30. letech, aby pak v září a říjnu 1938 vygradoval do útoků polských bojůvek. Čs. vláda tehdy pod tlakem mnichovských událostí území odstoupila. Následovala šikana a vysídlení českého obyvatelstva, které zanedlouho vystřídal útlak nacistů. Teprve po skončení 2. světové války byl čs.-polský spor ukončen návratem do předmnichovských hranic, které potvrdila smlouva z roku 1958.

text: br. Tomáš Rusek, br. Martin Lokaj, Ondřej Kolář

foto: VÚA-VHA Praha, Archiv ČsOL